Má vlast: Jako voda, co se začíná vařit

Bedřich Smetana: Má vlast. Václav Luks, Collegium 1704. Zahajovací koncert Pražského jara 2021. Smetanova síň Obecního domu v Praze, 12. května 2021.

dal jsem se vésti lucernami
jež točily se v průjezdech
rozevřených na způsob zvířecí tlamy
a noc chvatem se přibližovala

Neboť Václav Luks je podivuhodný kouzelník. Jeho interpretace Mé vlasti přinesla nevídanou čistotu a průzračnost. Že nástrojové skupiny budou zřetelně oddělené, že ve smyčcích bude méně cukrkandlu, že na mnoha místech vyplavou tmavé podtóny – to vše se dalo očekávat. Luksovi a jeho orchestru se ale podařilo vytvořit tolik kouzelných momentů, že mi až srdce poskočilo a při Blaníku mi snad muselo spadnout smítko do oka.

Už nástup houslí ve Vyšehradu byl mystický. Ten tenoučký, neviditelný přechod z jednoho tónu na druhý vytvořil iluzi živého organismu, jakoby orchestr sám dýchal (totéž pak ještě silněji v lesních rozích na začátku Luhů). Krátké tóny trubky do houslí vytáhly pocit přirozené autority majestátu, před pádem přišla malá nečekaná pauza a pak, když jde téma jenom do smyčců, se otevře úplně nová hudební plocha.

To slovní vyjádření asi není nejšťastnější, protože tahle interpretace se nevyžívá ve zvukových plochách a objemech (však nás ještě čekají dva atypické konce, ve kterých se právě ta obvyklá plocha rozbíjí).

Pak přichází nejkrásnější moment tohoto Vyšehradu. Než se znovu ozve harfa, přinese zklidnění hudby totální, naprostý smutek. Je tak zvláštně vnitřně smířený, že je až nekonečný. Ne ve smyslu nekončící v čase, ale jakoby čas pozbyl významu.

Vnitřně mi přišel Vyšehrad nesmírně propojený se čtvrtou částí, Z českých luhů a hájů. To (opět z nedostatku slovní zásoby) skoro až dýchání orchestru, které jsem už zmiňoval, sklouzávání houslí z tónu na tón. Kolik síly se tam dávalo do smyků! Byla v tom stejná technika a ve výsledku i stejná lyrika. Luks se nebojí zpomalit, zastavit, a všechno to dělá tak elegantně a nenásilně, že mu prostě není možné nezobat z ruky.

Což nás dovádí k Vltavě a nečekaně pomalému tempu před vplutím do Prahy. Proč to Václav Luks udělal? Jistě, dodal tím na majestátnosti a na plynulosti přechodu do motivu Vyšehradu – ale řekl bych, že tím zejména setřel z Vyšehradu pel patosu, a to víc, než to mohl udělat ve Vyšehradu samotném.

Tři věci ještě stojí ve Vltavě za vypíchnutí: Podobně jako na začátku Vyšehradu, magický zvuk houslí v noční scéně, rytmus tympánů ve svatojánských proudech, a pak pár taktů před vesnickou zábavou, kdy byl každý tón pevně přiznán a rozkryt narozdíl od běžné praxe ztišení až do jakéhosi pulsu. Jinak samozřejmě úplný začátek a právě polka jsou skvělá místa k naposlouchání zvuku starých dechových nástrojů.

byla tak nádherná viděl jsem šat
když stoupala k ledovci vzhůru
byla tak nádherná viděl jsem krev
když padala s vrcholku hory

Tón klarinetu v Šárce, tedy zpodobnění Šárky samotné, je obvykle lahodný, omamný, svádějící. Neříkám, že nemá být. Tady jsem najednou ale slyšel to herectví za tím, tón vytvořený silou, organizované a strojené úsilí, o kterém my už víme, ale Ctirad ještě ne.

Violoncella naprosto fantastická a z pijácké scény šla pudovost a temnost, tak přirozená pro staré nástroje. Ozvěna rohu nebyla zahlcená lesem ve smyčcích a závěrečná bitva se zvukově nesmírně vydařila. Každý hlas byl výrazný a přesto byl výsledný zvuk jednolitý.

Tábor byla opět jedna velká ukázka toho, jak různé nástrojové sekce spolu dokáží pracovat, výrazně zvukově oddělené a přitom perfektně jdoucí a hrající spolu. Obvykle za vrchol Táboru považuju moment, kdy se chorál poprvé překlopí do části “a zákona jeho”. Tentokrát to bylo trochu upozaděné ve prospěch chvíle o kus dál, kdy se orchestr rozezněl v takové jednolité harmonii, že jsem se až na chvíli zarazil, jestli v partituře náhodou nejsou varhany. Byl to druhý nejkrásnější okamžik celého koncertu.

Pak už přišlo jenom nečekané zpomalení (které se mi v hlavě spojilo a vysvětlilo až v následujícím Blaníku) a závěr, ve kterém nejprve tympány nečekaně zavíří a pak z gest dirigenta vidíte, že se stane něco extra, ale do poslední chvíle nevíte, co: je to ten jeden osamocený poslední úder, který narušuje napojení Tábora na Blaník.

A pak už Blaník samotný, po kratší pauze, která by mohla být i kratší, ale ten jeden extra tón vám ještě zní v hlavě, takže je to vlastně trochu jedno. A tady Luks povstane v celé síle a obří magii. Tempa jsou pomalá, ale není to rozvláčné. Tón je neveselý, drsný – jak to ten člověk dělá? Jako voda, když se začíná vařit, ještě nekypí, ale už vidíte velké bubliny, drží se hrnce a pak se pouští nahoru. Luks drží tu energii, drží ty bubliny, které se už pustily a chtějí stoupat k hladině.

A pak najednou mávne a ta energie se promítne až do budoucnosti, až do raného Mahlera, a pak už je tady ta nejkrásnější část celého večera, kterou si prostě musíte zamilovat na první poslech (jak já se těším, až vyjde nahrávka!).

Jsme asi sedm minut od konce, lesní roh zpomaluje, smyčce následují a vy máte pocit, že všechno dobře dopadne, že to musí dobře dopadnout. (Připomenutí, že tyhle všechny noty bez chybičky zahrát není vůbec snadné, přichází v zápětí při špatné intonaci lesního rohu.) Zrcadlení tohoto momentu přijde o pár minut později, kdy se tempo zrychlí, zase naprosto nenásilně, skoro až postupně, jako kdyby se jednotlivé nástroje táhly a pobízely vzájemně.

A pak je najednou závěr, tympány opět předvedou své eskapády jednotlivých úderů místo běžné zvukové masy a je konec a je to škoda. Václav Luks a Collegium 1704 přišli s interpretací se spoustou okouzlujících okamžiků, ale hlavně s názorem, s něčím, co drželo pohromadě. Ne šest skladeb za sebou, ale provázaný celek. Byla to interpretace riskantní, i třeba v tom, že nutně řádně nedozkoušená, a zároveň nesmírně působivá.

má píseň je duhou s ní kráčej
troubí postilión a koníci poběžte k nivám
v jejím břiše se narodil muž
kouzelník po předcích země